Časopis Štěstíčko

Útlá knížka se silným názvem Prorok je dnes už známou klasikou. Do jaké míry je ale dnešní společnost obeznámena s léčebnou metodou svých neduhů? Kniha Džibrána Chalíla Džibrána v sobě uschovává celou řadu metaforických procedur – hlubokých myšlenek odpovídajících na trápení všedních dnů.

V samém úvodu knihy se lidmi milovaný prorok al-Mustafa ocitá mezi dvěma břehy. Na prvním z nich stojí jeho současný domov naplněný novými zkušenostmi a láskou k lidu. Na druhém se v dálce v předtuše blížící se lodi pohupuje domov vysněný. Vysněný za všech těch nocích ve městě Orfalu po dobu dlouhých dvanácti let. Touží po nalodění a návratu do místa, kde se narodil. Když však konečně nastane den navrácení, vedle radosti jej přepadne i pocit smutku. Smutku po zemi, kterou musí opustit, aby si splnil svůj dlouho očekávaný sen. A ani pro lid orfaleský už zde není cizincem. Obyvatelé Orfalu k němu vzhlížejí a jako poslední útěchu svým ještě napůl zbloudilým duším mu kladou řadu otázek, na které al-Mustafa odpovídá s láskou a moudrostí. Ptá se ho věštkyně Almitra, jež ho ze všech nejvíce obdivuje. Ptá se ho kněz i kupec, hvězdář i poustevník, právník i učitel, tkadlec, městský soudce i malý chlapec nebo žena z davu.

Témata jejich dotazů se naléhavě, ale přesto s pokorou vlévají k ústům jejich proroka stejně jako se vlévá moře do břehů a boří hrady z písku. Těmi hrady z písku není nic jiného než lidstvem po léta nashromážděné „pravdy“. Al-Mustafa tyto jejich „marnivé přeludy“ vyvrací a svou promluvou plnou metafor staví každého z tázajících na správnou stezku poznání. Zabraňuje tak jejich marnivému vidění, jejich spěchu, mamonu a sebelásce. Ukazuje jim cestu, po které mohou kráčet sami se svou láskou, svými milovanými a s Bohem zároveň. Zbavuje je chtíče a učí je čisté touze, navádí je, aby dávali více ze sebe než ze svých majetků. Otevírá jejich duše a klade před ně zrcadlo, aby napomohlo jejich introspekci.

Al-Mustafa je prorokem dobroty, moudrosti a pokory. Je prorokem, který říká, že smutek je součástí radosti a smrt je součástí života. Učí, že není třeba obávat se zlých dnů, protože jsou jen zkouškou naší bohabojnosti.

Vaše radost je váš žal zbavený masky. A právě ten pramen, z nějž tryská váš smích, byl častokrát napájen vašimi slzami. A jak by tomu mohlo být jinak? Čím hlouběji se žal vryje do vaší bytosti, tím víc radosti můžete pojmout.

  …

Když se radujete, pohlédněte hluboko do svého srdce a shledáte, že to, co vám přináší radost, není nic jiného než to, co vám přineslo smutek.
Když jste sklíčeni, pohlédněte opět do svého srdce a spatříte, že vpravdě pláčete pro to, co bylo vaším potěšením.

Mladý Džibrán Chalíl Džibrán

Početná trápení orfaleského lidu se týkají řady zdánlivě rozličných témat. Svého proroka se ptají na lásku, manželství, děti a práci, ale také na braní a dávání, radost a žal, zločin a trest či na cestu poznání sebe sama. Bedlivě pak naslouchají odpovědím proroka, které jako se hned po vyřčení tepaly do kamene tím nejkrásnějším a nejupřímnějším jazykem. Jeho řeč je slavnostní i plná pokory, zachycuje se metaforických příkladů napříč přírodou, staví člověka tváří v tvář svému stvořiteli a odvádí jej od věcí pozemských přímo k Bohu. Učí člověka, že modlitba není výhradně záležitostí prosby, která proudí pouze ze srdce zlomeného žalem, ale že je zapotřebí sdílet s Bohem každý svůj den – ve smutku i radosti.

Kdo může oddělit svou víru od svých činů nebo své vyznání od svého konání?
Kdo může před sebou rozprostřít své hodiny a říci: „Tato budiž pro Boha a tato pro mne; tato pro mou duši a tato pro mé tělo?

…

A ten, komu bohoslužba je oknem, aby je otvíral, ale také zavíral, nevstoupil dosud do příbytku své duše, jehož okna jsou otevřena od úsvitu do úsvitu.

Al-Mustafa udílí své rady i na poli lásky a manželství. Zmiňuje obě protikladné tváře lásky a co se týče manželství, klade důraz na srdce jednotlivce, které sic je oddáno druhému, musí do jisté míry zůstat svobodné.

Stejně jako tě láska činí králem, tak tě i přibije na kříž.

…

Jestliže na tebe pokyne láska, následuj ji, třebaže její cesty jsou tvrdé a srázné. A ovanou-li tě její křídla, oddej se jí, třeba se můžeš zranit o meč ukrytý v jejích perutích.
A promluví-li k tobě, uvěř v ni, třebaže její hlas může rozmetat tvé sny, jako severák poplení zahradu.

 …

Láska nemá jiného přání než naplňovat sebe samu. Leč miluješ-li a musíš-li již mít nějaká přání, měj tato:
Roztát a běžet jako potok zpívající noci svou píseň.
Poznat bolest z přemíry něhy.
Být poraněn vlastním pochopením lásky;
a krvácet dobrovolně a radostně.
Probouzet se za úsvitu s okřídleným srdcem a vzdávat díky za další den lásky;
odpočívat v poledne a rozjímat o extázi lásky;
vracet se večer domů s vděčností;
a pak spát s modlitbou za milovaného v srdci
a s písní chvály na rtech.

Zatímco se prorok svými slovy loučí s dušemi orfaleských lidí, maje za to, že naleznou tu správnou cestu, loď čeká na tu jeho, aby jí přinesla odpočinutí ve vlnách na cestě k domovu. Jediný, kdo ještě zůstává vzdávající hold jeho moudrému odkazu potom, co všichni odešli, je věštkyně Almitra. Uchovává si v paměti prorokův obraz a dozvuk jeho slov. Možná že se jeho návrat, který přislíbil, uskuteční dříve, než se duše orfaleských probudí ve smrti. Ve smrti, kterou al-Mustafa zakončil cyklus odpovědí. Těch, které by měl znát i dnešní svět.

Chtěli byste poznat tajemství smrti. Jak je však můžete nalézt, nebudete-li je hledat v srdci života?
Sova, jejíž oči uvyklé noci jsou ve dne slepé, nemůže odhalit tajemství světla. Chcete-li opravdu spatřit ducha smrti, otevřete dokořán své srdce tělu života. Neboť život a smrt jsou jedno, stejně jako jsou jedno moře a řeka.

…

V hloubce vašich nadějí a tužeb dlí tichá znalost onoho světa; a jako zrno snící pod sněhem sní vaše srdce o jaru. Důvěřujte snům, neboť v nich je skryta brána k věčnosti.

(DŽIBRÁN, Chalíl. Prorok. Praha: DharmaGaia, 2009, s. 92)

Knihu si můžete zakoupit v našem knihkupectví Štěstíčko.

Autor článku: © Mgr. Jarmila Flaková